Jizvy

14. srpna 2008 v 10:59 | Ivet |  SLASH - jednorázovky
Pár: Harry/Draco
Postavy: Draco Malfoy
Omezení: od 15 let
Období: po Bradavicích (vzpomínky na 6.ročník)

Vím, že toto téma je už stokrát napsané, ale já si prostě nemohla pomoct a napsala jsem vlastní verzi.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jizvy
Tik, tak. Tik, tak, tik, tak. Hodiny odbíjí každou sekundu. Ručička se otáčí pořád dokola a vytváří spirálu beznaděje. Slyším každou vteřinu, kdy jsem bez tebe. Kdy neslyším tvůj hlas, tvůj smích, necítím tvůj dech. Nejsi tu, odešel jsi na věčnost a nechal jsi mě tady, nepřipraveného na samotu.
Zbyly mi jen vzpomínky, to nejkrásnější, co nosím ve svém srdci. Navždy se to uvnitř mě uhnízdilo a nikdy to neztratím. Nikdy…
Nikdy nezapomenu na naše první setkání u madam Malkinové v Příčné ulici. Na naše hádky, souboje a nenávist, která se zalekla toho hlubšího citu uvnitř nás. Lásky.
Probudila se, když jsme se pořádně poznali. Pamatuju si, jako by to bylo včera, nebo dnes. Ale dnes je to jiné. Nebrečím v koupelně v Bradavicích, ale tady, v našem domě, v křesle z toho nejlepšího sametu, který jsi pro mě měsíce sháněl. Dnes mě tu nikdo nenajde, jako tenkrát ty. Neuvidím žádné překvapení v očích, nervozitu, ani přemýšlení, kam co nejrychleji utéct. I když jsem měl uslzené oči, viděl jsem tvůj výraz, když jsi mě našel. Nevěděl jsi, co dělat, jen jsi tam stál s otevřenou pusou a pozoroval mě.
A já se v tu chvíli rozhodl, že nechci světu odhalit toho ubrečeného Malfoye. Chtěl jsem na tebe vyslat kletbu. Na jazyku mi utkvělo: "Crucia". Kletba, která se nepromíjí, se pomalu drala mými ústy. Ty jsi stačil zareagovat kletbou Sectusempra.
Tehdy mě opravdu bodlo u srdce. Nejen kouzlo, které jsi proti mně vyřkl, ale i to, že jsi to vůbec dokázal. Chápu, že ses musel bránit, ale mě to tehdy přišlo hrozné.
Pocity, které jsem v té chvíli cítil, mě úplně zmátly. Měl jsem na tebe vztek, a přitom jsem ti chtěl říct pravdu.
Ano, v tu chvíli jsem zatoužil říct všechno právě tobě. Jako by v tebou vyřčené kletbě bylo ještě něco. Cit, vina, možná touha po odpuštění. Pak jsem omdlel.
Stále mi to přijde jako živé a čerstvé, přesto už je to několik let. Stále cítím jizvy, které nejsou vidět. Jako by byly uvnitř mě. Zesílily bolest, když jsi mě navěky opustil. Začínají být už nesnesitelné.
Když jsem ty staré jizvy ucítil poprvé, probudil jsem se o den později v nemocnici svatého Munga. Tehdy jsem začal vzpomínat. Pokoj v nemocnici mi připomínal ošetřovnu, kde jsem po našem střetu dlouho ležel a kde jsi mě navštěvoval.
Když jsi přišel poprvé, dělal jsem, že spím. Když jsi nade mnou začal naříkat a plakat, dalo mi to hodně sil a odhodlání, abych se z toho dostal. Abych mohl znovu vidět tvou tvář, tvůj úsměv, tvůj pláč. Tehdy jsem se jen otočil na bok a trochu nadzvedl víčko, abych tě mohl sledovat, jak beznadějně jsi vypadal. Když jsi přišel podruhé, už jsi nebečel, jen jsi mě pozoroval a omlouval ses. Chodil jsi za mnou každou noc. Tehdy jsem pochopil, co jsi ke mně cítil a co jsem k tobě cítil já.
Jednoho večera jsi přišel opravdu pozdě. Už jsem si myslel, že nepřijdeš. Omluvil ses mi, jako bych to slyšel a byl vzhůru. A to já skutečně byl. Poté sis sedl na kraj postele. I když jsem měl semknutá víčka, cítil jsem tvůj pohled. Zaregistroval jsem prsty v mých vlasech.
A já, i když jsem to neměl v plánu, jsem se usmál a otevřel oči. Lekl ses a rychle zvedl s úmyslem utéct. Ale já chytil tvou ruku, která mi před chvílí hladila vlasy. Podíval ses na mě zmateně, v očích jsi měl spoustu otazníků. A já jsi tě přitáhl a objal. Už jsem neležel, ale seděl na posteli.
Když jsem se od tebe odtrhnul, nevydržel jsem to a spojil naše rty. Jen letmý polibek. Poté jsem se chtěl odtáhnout, ale ty jsi mi to nedovolil. Vrhl ses na mě a vášnivě jsi mě líbal. Pod náporem slasti jsme dolehli na postel a doslova jsme se na sebe přilepili. Ještě dlouho jsme tak leželi.
Po dalším nekonečném splynutí našich rtů a jazyků jsi mi věnoval hluboký pohled. Nemuseli jsme mluvit. Když jsem se i já zahleděl do tvých zúžených zorniček, usmál ses. Pochopil jsi. Byl jsem unavený a vysílený tolika pocity, touhou a vzrušením, že jsem usnul v tvém objetí. Nebylo to naposled. A nebyl to sen.
***
Opravdu to bolí. Vzpomínky, hořké slzy a ty bolestivé jizvy. Zabíjí mě to. Jednou mi to dovolí, abych šel za tebou. Navždy.
Ale dokud budou na stěně bít hodiny, bude bít i jedno rozbité srdce.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nika Nika | Web | 16. října 2008 v 11:09 | Reagovat

Ou po dlouhé době jsem zavítala tady k tobě x) a nevěřím svým očím x) ... tohle dílko se ti vážně moc moc povedlo x) jako bych cítila s ním, taky mě to všechno moc bolí x( a moje srdce je taky rozbité x( ... díky za tohle dílko x)

2 Hajmi 50 Hajmi 50 | 30. května 2009 v 23:17 | Reagovat

Krásné - smutné, citlivé, něžné.

3 Anulinka72 Anulinka72 | E-mail | Web | 27. prosince 2009 v 23:20 | Reagovat

ty jo..nemám slov :-(  :-(

4 kami kami | Web | 16. dubna 2010 v 7:08 | Reagovat

No... ja som spracovanie tejto témy ešte nečítala, takže by som mohla povedať, že za origionalitu jednotka a čo sa týka osobitne poviedky... veľmi krásne si vyjadrila pocity. Dobre sa mi to čítalo, hoci to bolo smutné. :-)

5 Charis Charis | Web | 13. prosince 2010 v 0:08 | Reagovat

Toto bylo opravdu krásné. Melancholické, ale krásné...

6 Majitelka domu Majitelka domu | Web | 24. ledna 2011 v 22:09 | Reagovat

Tohle bylo velmi působivé, div že mi po zádech nepřeběhl mráz :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama